Měsíc
se schoval za mraky. Déšť bubnoval do plechové střechy supermarketu.
V těchto krajích pršelo velmi často. Nebe jako by truchlilo pro všechny
padlé. Tenkrát byla u toho, když mrtví začali vstávat ze svých hrobů. Pršelo
stejně, jako dnes. Procházky po nočním hřbitově měla v oblibě už od
dětství. Jenže té noci se země pohnula. Skrčená u stěny márnice, viděla, jak
zablácené ruce prorážejí hlínu. Na nic jiného nečekala a otočila se
k útěku. Přímo před ní stál zablácený muž. Pach rozkladu udeřil ji do nosu.
Jeho mrtvolné oči se leskly ve svitu měsíce, černé zornice zasazené do bělma na
ni hladově hleděly. Otevřel pusu a hnilobný zápach se znásobil. Natáhl
k ní ruku. Oněmělá hrůzou uskočila a dala se do běhu. Uklouzla a spadla do
bahna. Ohlédla se, aby spatřila ploužící se zástup postav. Vyškrábala se na
nohy a běžela do vesnice. Ječela, že si pro ně jdou mrtví. Chytli ji a už ji
chtěli odvést do nemocnice, než si konečně všimli přicházejících postav. To už
některé z nich trhali na kusy a rvali jim mozky z lebek. Zbytek se
rozprchl. Tak začala válka mezi životem a smrtí. V dnešních dnech již byli
téměř všichni povstalí pochytáni a v léčebném zařízení navráceni k myšlení.
Gwyn
se procházela mezi regály se sáčkem housek v ruce, jen tak bezcílně
bloumala a čekala, až se déšť trochu zklidní, aby mohla jít domů. Regál
s časopisy byl na takové čekání ideální místo.
„Promiň,“
oslovila černovlasého muže stojícího k ní zády, „jen si tady vezmu,“
natahovala se kolem něj.
„Ano
jistě,“ mladík se k ní s úkrokem stranou pootočil a tím se jí naskytl
přímý pohled do jeho mrtvolných očí bez duhovek. Zalapala po dechu a začala
couvat. Housky před sebou jako zbraň. Zády vrazila do regálu a začala naslepo
hledat cokoli, co by ji zachránilo.
„Já
ti nic neudělám,“ začal spěšně nemrtvý. „Poslední dávku jsem si vzal včas a do
další mi zbývá ještě několik hodin. Rozhodně v nejbližší době neplánuji
zešílet a někoho sežrat.“ Pousmál se. „Přestože jsi docela k nakousnutí,“
zamrkal. Gwyn se zmohla jen na zírání. Pohled jeho očí ji naprosto zmrazil. Jeho
slova doznívala jakoby z dálky.
„M
můžeš..otoč se!“ zakoktala. Muž se skutečně otočil a se svěšenou hlavou se dal
k odchodu.
„Počkej,“
vyhrkla. „Jen se prosím neotáčej.“ Ruce se jí neovladatelně třásly. „Omlouvám
se za tu nevhodnou reakci. Nemám nic proti nemrtvým. Jen, když jsem viděla tvé
oči, nechci se tak chovat, prostě neovládnu vlastní tělo.“
„Ano,
ten pocit znám moc dobře,“ odvětil muž a hlavu svěsil ještě níž. Gwyn se kousla
do rtu, slyšela, že vyléčení si plně pamatovali, co v nepříčetném stavu dělali.
„Logan,
že?“ konečně si vzpomněla, koho jí připomněl. „Pamatuji si tě, když jsi
pracoval v cukrárně,“ Gwyn se pousmála a dobře si vybavovala tvář tamního
cukráře, vždy vážnou a zadumanou a skutečně velmi pohlednou. Vlastně do toho
krámu chodila jen kvůli němu, pečení mu nijak extra nešlo. A nejspíš si jím ani
nevydělával, proslýchalo se něco o mafii a výrobě drog. Tenhle pekař byl dobrý asi
jen v perníku. A před pěti lety se mu stal osudným.
„Jsem,“
muž se pootočil, mohla teď vidět profil jeho bledého obličeje. Usmíval se, oči
měl zavřené. „Taky si tě pamatuju, tenkrát jsi byla ještě skoro dítě.“
„Jo,“
Gwyn zrůžověly tváře. „Puberta se mnou mlátila pořádně,“ zasmála se spíš proto,
jak jí teď bylo trapně. Vzpomněla si totiž, jak okolo krámu chodila i
několikrát denně a teď jí bylo zcela jasné, že ji musel vidět, když nahlížela s rukama
a čelem přilepeným na sklo a pak se s hihňáním schovávala u vedlejšího
domu, bože, musel ji i slyšet! To je trapas!
„Byla
jsi roztomilá,“ Logan se zasmál, zjevně myslel na to samé. „I když občas poněkud
otravná.“
„Hm,“
dívka ryla patou důlek do podlahy. Logan se teď po ní podíval přímo a ona
zvedla pohled, oči se jí však zase rozšířily hrůzou.
„Promiň,“
odvrátil hlavu. „Vlastně, napadlo mě, co kdybychom se potkali zítra odpoledne?“
„Ráda,“
přešlápla. „Za denního světla ten hloupý strach jistě zmizí.“
„No,
slibuju, že zítra se mě bát nebudeš.“
Mezi
tím prošli kasou a vydali se k východu.
„Sakra,
zapomněla jsem si koupit deštník.“
Logan
se podíval na průtrž mračen, potom na ni a sundal si bundu. „Na, můžeš pod ní
přeběhnout domů a zítra mi ji vrátíš.“
„Ale
to přece, a co ty?“
„Já?“
Logan se rozesmál. „Já jsem mrtvý, necítím chlad.“ Vyběhl do deště. Zamrkala za
jeho siluetou ztracenou v deštném závěsu a přemýšlela, zda se jí to jen
nezdálo. Pak se podívala na bundu ve svých rukou. Schovala se pod ni a vyběhla
ven. Dorazila domů, kde jí přivítalo příjemné teplo. Odložila promáčený oděv na
věšák k radiátoru, pak neodolala a zasněně přejela po rukávu. Logan je
zpět. Její první platonická láska. Bledá a studená.
Měla noční můry. Jeho pohled
vyvolal hrůzné vzpomínky, které se jí podařilo jakž takž potlačit. Propocená se
zadýchaně zvedla na posteli. Uklidnilo ji nazlátlé světlo noční lampičky.
Uklidňovala se, že to byl jenom sen. Dnes už je všechno pod kontrolou. Přešla
na chodbu, všude si raději porozsvěcela a vypila půl litru džusu. Při zpáteční
cestě se zarazila, a nakoukla do předsíně. Přešla k věšáku, bunda již byla
suchá a příjemně vyhřátá. Neodolala a stiskla její rukáv. Už chtěla odejít, pak
si ji ale vzala s sebou. Objala ji a hned usnula. Tak klidně nespala snad
celou věčnost. Den byl poněkud náročnější. Stále si opakovala, že se ho nemusí
bát. Jenže jen představa jeho tváře, jak si ji v duchu pro přípravu vybavovala,
v ní vyvolávala paniku. Spěšný oběd a pak radši něco v televizi.
Skoro na všech programech dávali hororové filmy se zombíkama. Což jí rozhodně
nepomáhalo. Zazněl domovní zvonek. Rychlý pohled do zrcadla, drobná úprava
vlasů a pak už běžela do předsíně. S bušícím srdcem otevřela dveře.
S odhodláním pohlédla vzhůru a Logan vypadal jako živý!
„Přece
jsem slíbil, že se mě dnes nebudeš bát,“ usmíval se jejímu výrazu.
„To
rozhodně,“ hořely jí tváře, když si uvědomila, jak ho hltá pohledem. Pak se
uklidnila, když si všimla, že jeho pohled není o nic méně naléhavý. „To je
tvoje, děkuji,“ podala mu kus oděvu. On se pousmál a natáhl si ho na dobře
padnoucí oblek.
„Půjdeme
se projít?“
„Ráda.“
Chvilku zaváhala, pak ale i k jeho překvapení natáhla ruku a chytila se
jeho předloktí. „Tak, co třeba,“ polkla na hřbitov, „do lesa?“ Přikývl. Ačkoli
měl teď zdravou barvu ve tvářích a hnědé oči, mohl by ho někdo poznat. A živí
s mrtvými, to by bylo klepů na maloměstě. Ba co víc, nejspíš by je místní
fanatici zastřelili.
První kroky byly poněkud nejisté,
přeci jen připomínat Loganovi jeho ztracený život by nebylo vhodné a bavit se o
povstání a následné léčbě už vůbec ne. Pak jim to ale les usnadnil, když se
ocitli v jeho nádherném podzimním područí. Už nevnímali nic jiného, než
barvy a slunce pableskující mezi větvemi stromů. Pobíhali po lese, vítr jim
rozfoukával vlasy. Chytali lístky a rozhazovali je nad sebe. Při tom se jejich
ruce několikrát střetly a ona poprvé ucítila dotek jeho chladné kůže. A ani jí
to nepřišlo nijak divné.
„Že
mě nechytíš?“ se smíchem se rozběhla po lesní stezce.
„Jen
počkej,“ stejně rozesmátě běžel za ní. Jakési potlačené vzpomínky jim oběma při
tom vyvstaly v myslích. Ona oběť a on krvežíznivý predátor. Zpomalila
proto, aby ta absurdní situace už minula.
„A
mám tě,“ sevřel ji jemně v náručí. Ona se přetočila a pohlédla mu do očí.
Zvedla ruce a položila mu je okolo krku. Přejela mu dlaní po tváři a na prstech
jí ulpěl make-up.
„Já,“
zaváhala, „myslím, že tě chci vidět bez té masky.“ Chvilku na sebe zírali,
v očích se jim odrážely stejné emoce. Pak ji prostě vzal za ruku a rychlým
krokem zamířil stezkou. Spěšně ho následovala. Za celou dobu nepromluvili ani
slovo. Došli až k jeho domu, kde ji zavedl do koupelny. Navlhčil
odličovací hadřík a beze slova s významným pohledem jí ho podal. Pousmála
se, když ho od něj přebírala, chvíli se drželi za ruce. Odhodlaně se přiblížila
k jeho tváři. Odkrývala bledou kůži, na spáncích prosvítaly modré žilky.
Nic hezkého a přes to, fascinovaně mu pohlížela do tváře a on za celou dobu ani
jedinkrát nemrkl. Pousmála se, a aniž by přerušila pohled, stáhla mu bundu a
následně taky sako obleku. Vzala ho za ruce a vyšla do obýváku. Venku již
panovalo šero, oblohu zalévala jasně rudá. Gwyn se vyhoupla na špičky a Logan
se k ní sklonil, když se jejich rty střetly. Nejdřív opatrně, moc dobře si
pamatovala ten hnilobný zápach, nyní však cítila jen slabou chuť desinfekce na
chladné a poněkud tuhé kůži jeho rtů. Přitiskla se k němu pevněji a on ji
sevřel v náručí. Sami dva v šerém pokoji ozářeni zapadajícím sluncem.
Bylo to přesně tak kouzelné, jako v jejích snech.
Navzájem
propletení leželi v nadýchaných přikrývkách a nemohli se přestat smát.
Její rychlý dech se pomalu uklidňoval. „Ještě tomu nemůžu uvěřit,“ smála se.
„Já
taky ne,“ objímal ji okolo ramen a hladil po nahé paži. Zakručelo jí
v břiše. „Oh, obávám se, že tu nemám nic k jídlu. Zajdu něco koupit,“
nadzvedl se.
„Ne,“
stáhla ho zase k sobě. „To počká do rána,“ propletla své prsty s jeho.
„Teď mě drž.“ Ležela mu na hrudi a pod tenkou látkou košile necítila dech, ani
tlukot srdce. Ovšem to její teď tlouklo za oba. „Vlastně by sis měl na noc
sundat kontaktní čočky. Cítila, jak se pod ní tělo napnulo překvapením. „Hlavně
měj zítra ráno oči zavřené,“ dodala se smíchem a pak jen ucítila, jak Loganova
ruka na okamžik zmizela z jejího ramene, klapnutí nádobky o stolek a pak
ji zase objal. „Dobrou noc Logane,“ políbila mu ruku.
„Dobrou
noc Gwyn,“ ve vlasech cítila dotek jeho rtů.
Den se vkradl do ložnice, vedle sebe
nahmatala jen prázdnou postel. Pootevřela oči a zamžourala okolo sebe. Logan
nikde. Spěšně se zvedla a pootevřela dveře, z kuchyně zaslechla kroky.
Zamířila tam a zaklepala na rám dveří.
„Dobré
ráno,“ zůstala nejistě stát.
„Á
Gwyn,“ Logan se k ní otočil a ona couvla, jeho oči opět postrádaly barvu.
„Promiň,“ otočil hlavu. „Vlastně jsem nechtěl, abys tohle viděla.“
„Co
je to?“ nakrčila obočí.
„Sérum,
které mě udržuje při smyslech,“ shrnul si košili a injekční stříkačkou si
vpravil dávku mezi krční obratle. Sykl a chytil se stolu.
„Jsi
v pořádku?“ přiběhla by k němu, ovšem také se bála, že třeba začíná
divočit.
„Ano,
neboj. To se mi jen vrátilo pár ošklivých vzpomínek.“ Odložil nástroj na stůl.
Gwyn teď k němu přistoupila a konejšivě objala jeho hlavu a vískala ho ve
vlasech. Pak jí zvědavost nedala a poodhrnula košili, aby mezi obratli spatřila
zející díru. Ba co víc, zatáhla za látku a zalapala po dechu. Po celé délce
páteře zela otevřená rána, ve které mohla spatřit všechny obratle. Pofňukla
zděšením.
„Ty
se mi díváš pod košili, že?“ Logan zatáhl, aby se mu látka přimkla k tělu.
„Já,“
znovu popotáhla. „To musí strašně bolet.“
Logan
vyprskl smíchy. „Jsem mrtvý. Já vážně nic necítím.“
„Nic?“
Gwyn tomu minule nedávala přílišnou váhu.
„Ne.“
„Tak
proč,“ zamrkala. „Proč jsme dnes v noci,“ odkašlala si, „to.“
„Protože
se ti to líbilo, ne?“ jeho ruce ji začaly hladit po bocích.
„No
to ano, ale,“ těkala pohledem po kuchyni ve snaze najít správná slova.
„Teď
cítíš za nás za oba,“ Logan si ji posadil na klín. „A taky mám docela dobrou
představivost, ještě si ten pocit pamatuju.“ Teď se rozesmála Gwyn. Kousek se
od něj odtáhla, aby mu viděla do tváře, on teď skláněl hlavu, aby ji neděsil
svým pohledem. Vzala ho za bradu a pozvedla jeho tvář k sobě. Podíval se
jí zpříma do očí a ona do jeho. Už ji ten pohled neděsil. „Cítím za nás za
oba,“ pousmála se a něžně ho políbila.
