Její mrtvá láska

Inspirováno BBC seriálem In the flesh. V povídce nevystupují přímo postavy ze seriálu, ovšem i tak může obsahovat spoilery.

Měsíc se schoval za mraky. Déšť bubnoval do plechové střechy supermarketu. V těchto krajích pršelo velmi často. Nebe jako by truchlilo pro všechny padlé. Tenkrát byla u toho, když mrtví začali vstávat ze svých hrobů. Pršelo stejně, jako dnes. Procházky po nočním hřbitově měla v oblibě už od dětství. Jenže té noci se země pohnula. Skrčená u stěny márnice, viděla, jak zablácené ruce prorážejí hlínu. Na nic jiného nečekala a otočila se k útěku. Přímo před ní stál zablácený muž. Pach rozkladu udeřil ji do nosu. Jeho mrtvolné oči se leskly ve svitu měsíce, černé zornice zasazené do bělma na ni hladově hleděly. Otevřel pusu a hnilobný zápach se znásobil. Natáhl k ní ruku. Oněmělá hrůzou uskočila a dala se do běhu. Uklouzla a spadla do bahna. Ohlédla se, aby spatřila ploužící se zástup postav. Vyškrábala se na nohy a běžela do vesnice. Ječela, že si pro ně jdou mrtví. Chytli ji a už ji chtěli odvést do nemocnice, než si konečně všimli přicházejících postav. To už některé z nich trhali na kusy a rvali jim mozky z lebek. Zbytek se rozprchl. Tak začala válka mezi životem a smrtí. V dnešních dnech již byli téměř všichni povstalí pochytáni a v léčebném zařízení navráceni k myšlení.

Gwyn se procházela mezi regály se sáčkem housek v ruce, jen tak bezcílně bloumala a čekala, až se déšť trochu zklidní, aby mohla jít domů. Regál s časopisy byl na takové čekání ideální místo.

„Promiň,“ oslovila černovlasého muže stojícího k ní zády, „jen si tady vezmu,“ natahovala se kolem něj.

„Ano jistě,“ mladík se k ní s úkrokem stranou pootočil a tím se jí naskytl přímý pohled do jeho mrtvolných očí bez duhovek. Zalapala po dechu a začala couvat. Housky před sebou jako zbraň. Zády vrazila do regálu a začala naslepo hledat cokoli, co by ji zachránilo.

„Já ti nic neudělám,“ začal spěšně nemrtvý. „Poslední dávku jsem si vzal včas a do další mi zbývá ještě několik hodin. Rozhodně v nejbližší době neplánuji zešílet a někoho sežrat.“ Pousmál se. „Přestože jsi docela k nakousnutí,“ zamrkal. Gwyn se zmohla jen na zírání. Pohled jeho očí ji naprosto zmrazil. Jeho slova doznívala jakoby z dálky.

„M můžeš..otoč se!“ zakoktala. Muž se skutečně otočil a se svěšenou hlavou se dal k odchodu. 

„Počkej,“ vyhrkla. „Jen se prosím neotáčej.“ Ruce se jí neovladatelně třásly. „Omlouvám se za tu nevhodnou reakci. Nemám nic proti nemrtvým. Jen, když jsem viděla tvé oči, nechci se tak chovat, prostě neovládnu vlastní tělo.“

„Ano, ten pocit znám moc dobře,“ odvětil muž a hlavu svěsil ještě níž. Gwyn se kousla do rtu, slyšela, že vyléčení si plně pamatovali, co v nepříčetném stavu dělali.

„Logan, že?“ konečně si vzpomněla, koho jí připomněl. „Pamatuji si tě, když jsi pracoval v cukrárně,“ Gwyn se pousmála a dobře si vybavovala tvář tamního cukráře, vždy vážnou a zadumanou a skutečně velmi pohlednou. Vlastně do toho krámu chodila jen kvůli němu, pečení mu nijak extra nešlo. A nejspíš si jím ani nevydělával, proslýchalo se něco o mafii a výrobě drog. Tenhle pekař byl dobrý asi jen v perníku. A před pěti lety se mu stal osudným.  

„Jsem,“ muž se pootočil, mohla teď vidět profil jeho bledého obličeje. Usmíval se, oči měl zavřené. „Taky si tě pamatuju, tenkrát jsi byla ještě skoro dítě.“

„Jo,“ Gwyn zrůžověly tváře. „Puberta se mnou mlátila pořádně,“ zasmála se spíš proto, jak jí teď bylo trapně. Vzpomněla si totiž, jak okolo krámu chodila i několikrát denně a teď jí bylo zcela jasné, že ji musel vidět, když nahlížela s rukama a čelem přilepeným na sklo a pak se s hihňáním schovávala u vedlejšího domu, bože, musel ji i slyšet! To je trapas!

„Byla jsi roztomilá,“ Logan se zasmál, zjevně myslel na to samé. „I když občas poněkud otravná.“

„Hm,“ dívka ryla patou důlek do podlahy. Logan se teď po ní podíval přímo a ona zvedla pohled, oči se jí však zase rozšířily hrůzou.

„Promiň,“ odvrátil hlavu. „Vlastně, napadlo mě, co kdybychom se potkali zítra odpoledne?“

„Ráda,“ přešlápla. „Za denního světla ten hloupý strach jistě zmizí.“

„No, slibuju, že zítra se mě bát nebudeš.“

Mezi tím prošli kasou a vydali se k východu.

„Sakra, zapomněla jsem si koupit deštník.“

Logan se podíval na průtrž mračen, potom na ni a sundal si bundu. „Na, můžeš pod ní přeběhnout domů a zítra mi ji vrátíš.“

„Ale to přece, a co ty?“

„Já?“ Logan se rozesmál. „Já jsem mrtvý, necítím chlad.“ Vyběhl do deště. Zamrkala za jeho siluetou ztracenou v deštném závěsu a přemýšlela, zda se jí to jen nezdálo. Pak se podívala na bundu ve svých rukou. Schovala se pod ni a vyběhla ven. Dorazila domů, kde jí přivítalo příjemné teplo. Odložila promáčený oděv na věšák k radiátoru, pak neodolala a zasněně přejela po rukávu. Logan je zpět. Její první platonická láska. Bledá a studená.  

                Měla noční můry. Jeho pohled vyvolal hrůzné vzpomínky, které se jí podařilo jakž takž potlačit. Propocená se zadýchaně zvedla na posteli. Uklidnilo ji nazlátlé světlo noční lampičky. Uklidňovala se, že to byl jenom sen. Dnes už je všechno pod kontrolou. Přešla na chodbu, všude si raději porozsvěcela a vypila půl litru džusu. Při zpáteční cestě se zarazila, a nakoukla do předsíně. Přešla k věšáku, bunda již byla suchá a příjemně vyhřátá. Neodolala a stiskla její rukáv. Už chtěla odejít, pak si ji ale vzala s sebou. Objala ji a hned usnula. Tak klidně nespala snad celou věčnost. Den byl poněkud náročnější. Stále si opakovala, že se ho nemusí bát. Jenže jen představa jeho tváře, jak si ji v duchu pro přípravu vybavovala, v ní vyvolávala paniku. Spěšný oběd a pak radši něco v televizi. Skoro na všech programech dávali hororové filmy se zombíkama. Což jí rozhodně nepomáhalo. Zazněl domovní zvonek. Rychlý pohled do zrcadla, drobná úprava vlasů a pak už běžela do předsíně. S bušícím srdcem otevřela dveře. S odhodláním pohlédla vzhůru a Logan vypadal jako živý!

„Přece jsem slíbil, že se mě dnes nebudeš bát,“ usmíval se jejímu výrazu.

„To rozhodně,“ hořely jí tváře, když si uvědomila, jak ho hltá pohledem. Pak se uklidnila, když si všimla, že jeho pohled není o nic méně naléhavý. „To je tvoje, děkuji,“ podala mu kus oděvu. On se pousmál a natáhl si ho na dobře padnoucí oblek.

„Půjdeme se projít?“

„Ráda.“ Chvilku zaváhala, pak ale i k jeho překvapení natáhla ruku a chytila se jeho předloktí. „Tak, co třeba,“ polkla na hřbitov, „do lesa?“ Přikývl. Ačkoli měl teď zdravou barvu ve tvářích a hnědé oči, mohl by ho někdo poznat. A živí s mrtvými, to by bylo klepů na maloměstě. Ba co víc, nejspíš by je místní fanatici zastřelili.  

            První kroky byly poněkud nejisté, přeci jen připomínat Loganovi jeho ztracený život by nebylo vhodné a bavit se o povstání a následné léčbě už vůbec ne. Pak jim to ale les usnadnil, když se ocitli v jeho nádherném podzimním područí. Už nevnímali nic jiného, než barvy a slunce pableskující mezi větvemi stromů. Pobíhali po lese, vítr jim rozfoukával vlasy. Chytali lístky a rozhazovali je nad sebe. Při tom se jejich ruce několikrát střetly a ona poprvé ucítila dotek jeho chladné kůže. A ani jí to nepřišlo nijak divné.   

„Že mě nechytíš?“ se smíchem se rozběhla po lesní stezce.

„Jen počkej,“ stejně rozesmátě běžel za ní. Jakési potlačené vzpomínky jim oběma při tom vyvstaly v myslích. Ona oběť a on krvežíznivý predátor. Zpomalila proto, aby ta absurdní situace už minula.

„A mám tě,“ sevřel ji jemně v náručí. Ona se přetočila a pohlédla mu do očí. Zvedla ruce a položila mu je okolo krku. Přejela mu dlaní po tváři a na prstech jí ulpěl make-up.

„Já,“ zaváhala, „myslím, že tě chci vidět bez té masky.“ Chvilku na sebe zírali, v očích se jim odrážely stejné emoce. Pak ji prostě vzal za ruku a rychlým krokem zamířil stezkou. Spěšně ho následovala. Za celou dobu nepromluvili ani slovo. Došli až k jeho domu, kde ji zavedl do koupelny. Navlhčil odličovací hadřík a beze slova s významným pohledem jí ho podal. Pousmála se, když ho od něj přebírala, chvíli se drželi za ruce. Odhodlaně se přiblížila k jeho tváři. Odkrývala bledou kůži, na spáncích prosvítaly modré žilky. Nic hezkého a přes to, fascinovaně mu pohlížela do tváře a on za celou dobu ani jedinkrát nemrkl. Pousmála se, a aniž by přerušila pohled, stáhla mu bundu a následně taky sako obleku. Vzala ho za ruce a vyšla do obýváku. Venku již panovalo šero, oblohu zalévala jasně rudá. Gwyn se vyhoupla na špičky a Logan se k ní sklonil, když se jejich rty střetly. Nejdřív opatrně, moc dobře si pamatovala ten hnilobný zápach, nyní však cítila jen slabou chuť desinfekce na chladné a poněkud tuhé kůži jeho rtů. Přitiskla se k němu pevněji a on ji sevřel v náručí. Sami dva v šerém pokoji ozářeni zapadajícím sluncem. Bylo to přesně tak kouzelné, jako v jejích snech.

Navzájem propletení leželi v nadýchaných přikrývkách a nemohli se přestat smát. Její rychlý dech se pomalu uklidňoval. „Ještě tomu nemůžu uvěřit,“ smála se.

„Já taky ne,“ objímal ji okolo ramen a hladil po nahé paži. Zakručelo jí v břiše. „Oh, obávám se, že tu nemám nic k jídlu. Zajdu něco koupit,“ nadzvedl se.

„Ne,“ stáhla ho zase k sobě. „To počká do rána,“ propletla své prsty s jeho. „Teď mě drž.“ Ležela mu na hrudi a pod tenkou látkou košile necítila dech, ani tlukot srdce. Ovšem to její teď tlouklo za oba. „Vlastně by sis měl na noc sundat kontaktní čočky. Cítila, jak se pod ní tělo napnulo překvapením. „Hlavně měj zítra ráno oči zavřené,“ dodala se smíchem a pak jen ucítila, jak Loganova ruka na okamžik zmizela z jejího ramene, klapnutí nádobky o stolek a pak ji zase objal. „Dobrou noc Logane,“ políbila mu ruku.

„Dobrou noc Gwyn,“ ve vlasech cítila dotek jeho rtů.

            Den se vkradl do ložnice, vedle sebe nahmatala jen prázdnou postel. Pootevřela oči a zamžourala okolo sebe. Logan nikde. Spěšně se zvedla a pootevřela dveře, z kuchyně zaslechla kroky. Zamířila tam a zaklepala na rám dveří.

„Dobré ráno,“ zůstala nejistě stát.

„Á Gwyn,“ Logan se k ní otočil a ona couvla, jeho oči opět postrádaly barvu. „Promiň,“ otočil hlavu. „Vlastně jsem nechtěl, abys tohle viděla.“

„Co je to?“ nakrčila obočí.

„Sérum, které mě udržuje při smyslech,“ shrnul si košili a injekční stříkačkou si vpravil dávku mezi krční obratle. Sykl a chytil se stolu.

„Jsi v pořádku?“ přiběhla by k němu, ovšem také se bála, že třeba začíná divočit.

„Ano, neboj. To se mi jen vrátilo pár ošklivých vzpomínek.“ Odložil nástroj na stůl. Gwyn teď k němu přistoupila a konejšivě objala jeho hlavu a vískala ho ve vlasech. Pak jí zvědavost nedala a poodhrnula košili, aby mezi obratli spatřila zející díru. Ba co víc, zatáhla za látku a zalapala po dechu. Po celé délce páteře zela otevřená rána, ve které mohla spatřit všechny obratle. Pofňukla zděšením.

„Ty se mi díváš pod košili, že?“ Logan zatáhl, aby se mu látka přimkla k tělu.

„Já,“ znovu popotáhla. „To musí strašně bolet.“

Logan vyprskl smíchy. „Jsem mrtvý. Já vážně nic necítím.“

„Nic?“ Gwyn tomu minule nedávala přílišnou váhu.

„Ne.“

„Tak proč,“ zamrkala. „Proč jsme dnes v noci,“ odkašlala si, „to.“

„Protože se ti to líbilo, ne?“ jeho ruce ji začaly hladit po bocích.

„No to ano, ale,“ těkala pohledem po kuchyni ve snaze najít správná slova.

„Teď cítíš za nás za oba,“ Logan si ji posadil na klín. „A taky mám docela dobrou představivost, ještě si ten pocit pamatuju.“ Teď se rozesmála Gwyn. Kousek se od něj odtáhla, aby mu viděla do tváře, on teď skláněl hlavu, aby ji neděsil svým pohledem. Vzala ho za bradu a pozvedla jeho tvář k sobě. Podíval se jí zpříma do očí a ona do jeho. Už ji ten pohled neděsil. „Cítím za nás za oba,“ pousmála se a něžně ho políbila.