Fikce vznikla na základě pocitů po shlédnutí seriálu, omlouvám se proto za nesrovnalosti s dějem mangy, kterou bych si měla urychleně přečíst. :D
Jak Ritsuka o ouška přišel
Soubi, tolik se mi stýská.
Ritsuka upíral zrak na telefon a oči se mu plnily slzami. Ležel na posteli a
bylo mu jasné, že ho čeká další z řady bezesných nocí. Proč se tu objevil
zrovna teď, když se všechno konečně trochu uklidnilo, když začínal cítit něco
jako jiskru štěstí. Po dvou letech, dvou dlouhých letech, kdy ho tolik
postrádal, hodiny se za něj modlil, se tu jeho bratr najednou objeví a klidně
si s úsměvem oznámí, že není mrtvý. Byl tak šťastný, když ho spatřil. Když
mu opět padl do náruče. Ten pocit rychle vystřídal vztek, jak mu mohl něco
takového udělat? Jejich máma přišla o rozum, on byl tak dlouho sám, dokud se
neobjevil Soubi.
„Soubi?“
Ritsuka se k němu otočil a spatřil zmatek v jeho tváři. Rychle se vymanil
z bratrova obětí.
„Soubi,
doufám, že ses o mého bratříčka dobře staral, co jsem byl pryč,“ jeho ruka
prohrábla Risukovy vlasy. Ritsuka jeho ruku setřásl a uskočil mu z dosahu.
„Jistě
Seimei, řídil jsem se tvými rozkazy.“
„Tak
počkat,“ Ritsuka se obrátil na Soubiho. „Ty jsi věděl, že žije?“
„Nevěděl,“
odvětil Soubi tiše.
„Kdo
ti dovolil mluvit?“ okřikl ho Seimei. „Zjevně ti musím připomenout, kde je tvé
místo, Ritsuka tě příliš rozmazloval.“ Seimei vztáhl ruku v černé rukavici
a uhodil Soubiho do tváře. Brýle s cinknutím dopadly do sněhu.
„Seimei,
co to děláš?“ Ritsuka vyskočil a popadl bratrovu ruku.
„Jdi
mi z cesty, chlapče.“
„Ne,
jsi zlý!“
„Poštval
jsi proti mně mého brášku, za to si to pořádně schytáš.“
„Ano
Seimei,“ Soubi tam jen stál a skláněl hlavu.
„Soubi,“
Ritsuka mu pohlížel do očí. „Pojď se mnou, nemusíš ho poslouchat, můžeš být můj
bojovník.“ Soubi se na něj pousmál, to už ho Seimeiova ruka držela za hrdlo.
Strhl mu obvazy, pod kterými se táhly jizvy od ostnatého drátu. „Jsi můj, na to
nikdy nezapomínej.“ Na klíčních kostech byl jasně viditelný nápis vyrytý do
kůže, Beloved. Soubimu se zaleskly oči slzami.
„Už
nikdy se k mému bratrovi nepřiblížíš, nebudeš na něj mluvit, nebudeš mu
psát, je ti to jasné?“
„Ano
Seimei,“ Soubi zavřel oči a po tvářích mu stékaly slzy.
„To
nemůžeš!“ Ritsuka zatínal pěsti, jeho uši výhružně směřovaly dozadu. Seimei
pustil Soubiho krk a chytil Ritsuku za paži.
„Jdeme
domů,“ táhl ho za sebou. Ritsuka se mu snažil vytrhnout. Soubi padl na kolena.
Zůstal tam sedět ve svitu hvězd a krystalků zářícího sněhu.
Celý
týden uplynul, tak dlouhá doba bez Soubiho. Kdybys
tak mohl být se mnou. Telefon zavibroval a červeně blikl. Ritsuka
nadskočil. Červeně svítí jen tehdy, když se jedná o zprávu od Soubiho! Posadil
se, ruce se mu chvěly, když otevíral telefon. Uvědomil si, jak moc mu buší
srdce.
Miluji tě.
Na display dopadly slzy. Ritsuka si spěšně otřel obličej do rukávu a vyskočil
z postele. Bundu si oblékl na pyžamo, boty natáhl na bosé nohy a tkaničky
spíše zasukoval, než by je zavázal. Otevřel okno a vyskočil na terasu. Přehoupl
se přes zábradlí a pustil. Dopadl a svalil se do sněhu. Chytil se za naražený
bok když vstával a otřepával ze sebe sníh. Dal se do běhu, studený vítr
zakusoval se do sněhem promáčených nohavic. Zatínal drkotající zuby a snažil se
popadnout dech, ostrý vzduch ho pálil v krku, on však ještě přidal na
rychlosti. Soubiho dům, spatřil světlo v horním patře. Soubi stál na
balkóně, pohled upíral do dálky, cigareta pomalu sama dohořívala, spadl
z ní velký kus popela. Vytrhl se ze zasnění, když zaslechl sípavý dech a
dusot běžících nohou ve sněhu.
„Ritsuko?“
vytřeštil na něj nevěřícný pohled, cigareta mu vypadla z ruky a se
zasyčením zhasla ve sněhu. „Ritsuko!“ Soubi několika skoky zdolal schodiště a
rozpřáhl ruce. Ritsuka mu vpadl do náruče, zcela vyčerpán dlouhým během nebyl
schopen slova. Soubi ho pevně sevřel v náručí, hlavu zabořil do jeho
vlasů. „Máš úplně ledové uši,“ zhrozil se. Zvedl chlapce do náruče a ten se
k němu nepřestával tisknout. Soubi vyšel do patra a otevřel vchodové
dveře. Spolubydlící k němu vzhlédl.
„Mohl
bys nás nechat o samotě, prosím?“
„No
to snad nemyslíš vážně!“ Kio se nasupeně zvedl a sebral kabát. „Jsi odporný
zvrhlík, nemusíš se bát, do rána se neukážu.“ Vyběhl z bytu a práskl za
sebou dveřmi.
„Soubi?“
Ritsuka se konečně trochu vzpamatoval. „Stýskalo se mi.“
„Mně
taky,“ Soubi zabojoval se slzami. „Jsi celý promrzlý,“ spěšně ho posadil na
židli a svlékl mu bundu. Podíval se na tkaničky jeho bot a zabojoval
s nimi. „Tys je teda zasukoval,“ pousmál se a stáhl boty z bosých
nohou. Byly od sněhu a promodralé mrazem. Soubi se je pokusil zahřát teplem
vlastních dlaní.
„Chtěl
jsem být co nejdřív u tebe,“ Ritsuka mu vjel prsty do vlasů. Soubi k němu
vzhlédl. Ritsuka se nahnul a nesměle přitiskl své rty k jeho. Tváře mu
hořely. „Miluji tě, Soubi.“ Soubimu se rozklepala brada. Nebyl schopen slova.
Popadl Ritsuku a přitiskl ho k sobě, Ritsuka mu zatínal ruce do zad.
Cítil, jak jeho srdce tepe ve stejně zběsilém tempu. Cítil taky, jak je jeho
tělo zkřehlé. Vzal ho do náruče a přenesl na postel.
„Sundej
si ty mokré šaty a vlez si pod peřinu,“ přešel k topení a navolil o několik
stupňů vyšší teplotu, vzal čajovou konvici a položil ji na oheň. Vrátil se
k Ritsukovi. Byl zavrtaný pod přikrývkou, vykukovala mu jen hlava a bylo
vidět, jak se chvěje zimou.
„Možná
vím, jak tě zahřát.“ Soubi ze sebe strhl košili a odkopl kalhoty.
„Soubi,
co to děláš?“ Ritsuka vykulil oči a zastříhal ušima. Soubi zatím vlezl pod
peřinu a přitiskl se k němu. Cítil jeho drobné studené nahé tělo.
„Jen
se tě snažím zahřát, nemusíš se bát.“ Posunul si Ritsukova záda na svůj hrudník
a pevně ho objal. Ritsuka skutečně cítil, jak Soubiho teplo pomalu přechází i
do něj. Pohodlně si lehl a své ruce položil na Soubiho paže. Za chvíli se
přetočil, hlavu položil na jeho hruď, dlaň přesunul na zběsile bijící srdce.
Soubi hladil jeho záda, něžně mu čechral vlasy. Ritsuka cítil, jak jím
prostoupilo příjemné teplo.
„Miluji
tě, Ritsuko.“
„Připravíš
mě o uši, Soubi?“
„Cože?“
Ruka na jeho vlasech se zachvěla, Ritsuka cítil, jak Soubiho tělo zatrnulo.
„Tak jsem to nemyslel.“
„Ale
já ano,“ Ritsuka potlačil stud a odhodlaně zvedl tvář barvící se červení, aby
pohlédl do Soubiho očí. Soubi si ho nevěřícně prohlížel. Prsty zabloudil
k jeho uším a jemně po nich přejel. I s Ritsukou se posadil,
přikrývka sjela na postel a obnažila Ritsukovu nahou kůži. Ritsuka se
začervenal ještě víc a sklopil uši. Tvář zabořil do Soubiho hrudi a pevně
stiskl jeho záda. Soubi ho líbl do vlasů a začal ožužlávat špičky jeho uší. Přejížděl
po hladké kůži jeho drobných zad, dostal se k jeho kočičímu ocásku, jemně
ho vzal mezi prsty a přejel až k jeho špičce. Ritsuka s ním nervózně
zacukal a začal s ním pohazovat ze strany na stranu. Soubiho dlaně se
dotkly Ritsukových hýždí, pomalu přejížděl po jeho stehnech. Jednou rukou ho
přidržel za záda, druhou pokračoval po stehně, přehoupl se dopředu a letmo přejel
po jeho údu. Ritsuka švihl ocasem ze strany na stranu a hlavu více zabořil do
Soubiho hrudi. Soubi se předklonil a opatrně Ritsuku položil na záda. Posunul
se níž a něžně ho políbil. Ritsuka svíral jeho ramena. Jejich jazyky se pomalu
proplétaly. Soubi se opíral o předloktí, druhou rukou hladil Ritsukův hrudník.
Sjel mu po břiše a klouzal níž. Jemně se dotkl jeho penisu, tentokrát se
nestáhl, když s sebou Ritsuka trhl. Soubi sklonil hlavu a políbil Ritsukův
krk. Jeho ruka se pomalu hýbala na jeho údu. Ritsuka zatínal prsty do Soubiho
ramen a zmítal nohama. Soubi se přesunul níž. Ritsuka zaryl prsty do jeho
vlasů, druhou rukou sevřel Soubiho dlaň spočívající na jeho srdci. Stud mu
bránil otevřít oči, cítil však sání, které mohly vyvolat jen Soubiho rty.
Ritsuka při tom zakláněl hlavu a z hrdla se mu dral přerývaný dech. Uši
zaklápěl stále víc dozadu, v ocásku cítil napětí, tlačil ho co nejvíc
k matraci. Nohy omotal kolem Soubiho ramen a dál se poddával tomu novému
pocitu. Soubi nemohl skrýt své pohnutí. Cítil stále se zrychlující srdce pod
svou dlaní, vzhlížel k Ritsukově zakloněné hlavě a napínajícímu se tělu, dlaní
jedné ruky dokázal obejmout stehno Ritsukovy drobné nožky na svém rameni.
Přejížděl jazykem po špičce Ritsukova ač dětského, tak zcela pevného údu, znovu
a znovu sál, jak nejvíce mohl. Ritsuka najednou zasténal, stisk na jeho dlani
zesílil, prsty mu bolestivě zatáhly za vlasy, v ústech mu tepal kousek
jeho těla, srdce zběsile bušilo. Pocítil štěstí, že něco takového způsobil
Ritsukovi, jedinému člověku, kterého skutečně vroucně miloval. Co ho ovšem
zarazilo, spolu s tímto rovněž pocítil, jako by z jeho duše spadly okovy.
Prsty ve vlasech povolily, nohy z jeho ramen pomalu sklouzly. Soubi se
vytáhl vzhůru a pevně Ritsuku objal. Zahlédl slzy v jeho zavřených očích a
červeň v tvářích. Ritsuka se k němu přitiskl, cítil, jak se chvěje.
Přetočil se s ním, takže mu teď Ritsuka ležel na hrudi.
„Jsi
v pořádku?“ Prohrábl mu vlasy, tam kde bývaly uši, ucítil jen lysinku,
která časem zaroste.
„Ano,“
Ritsuka kývl. Dál mu bořil obličej do hrudi.
„Chci
vidět tvou tvář.“
„Ale
já se stydím.“
„Já
vím,“ Soubi mu dál přejížděl po lysých místech na jeho hlavě. Ritsuka se
odhodlaně zvedl. Při tom se jeho drobná dlaň opřela o Soubiho hruď přesně
v místě, kde měl srdce. Přes obličej mu přepadaly prameny vlasů. Soubi mu
je odhrnul z tváře a Ritsuka nesměle otevřel oči. Pohlédl na Soubiho, jakoby
mohl spatřit jeho duši. Prošla jím vlna horka, dotek Ritsukovy dlaně pálil.
Trvalo to jen zlomek okamžiku. Přesto se od té chvíle něco změnilo. Pocit, že
nyní jsou už věci v pořádku. Ritsuka nadzvedl dlaň a nechápavě si ji
prohlédl. Ani známky po něčem neobvyklém. Shlédl k Soubiho hrudi a
vytřeštil oči. Soubi se také podíval a spatřil jizvu vypálenou přímo nad svým
srdcem. Pohlédli si do očí. Ritsuka stále cítil zmatek, uklidnil ho však
Soubiho šťastný úsměv.
„Miluji
tě, Ritsuko.“ Políbil ho.
„Nemáš
hlad?“ Vyskočil z postele a vklouzl do košile. Zalovil ve skříni, kde
našel svůj svetr a podal ho Ritsukovi. Ritsuka si ho oblékl, spodní okraj mu
sahal až ke kolenům. Soubi se po něm podíval.
„Jak
roztomilé.“ Našel rýžové bochánky a podal je na stůl. „Oh, myslím, že čaj už
vystydl,“ zasmál se a přidal konvičku. Ještě ani nedojedli, když je vyrušil dusot
na schodech.
„Raději
se schovej za mě,“ vyskočil na nohy a postavil se před Ritsuku. Dveře se
rozrazily a v nich stál rozzuřený Seimei.
„Tak
ty ses mu opovážil napsat?“ Vytáhl Ritsukův telefon, na jehož display stálo miluji tě. „A taky jsi provedl něco
s naším propojením. Zřežu tě, než sem dorazí.“ Ritsuka zděšeně chytl
Soubiho za ruku a vykoukl zpoza jeho zad.
„Ritsuko…“
Seimeiovi poklesla brada, „kde máš uši…“ střelil pohledem po Soubim a oči se mu
nebezpečně zúžily. „Zabiju tě,“ zašeptal. „Ne, uděláš to ty. Nařizuji ti,
okamžitě pusť mého bratra a zabij se.“ Ritsuka vytřeštil oči. Soubi jeho ruku
stiskl pevněji. „Co to má znamenat, taková neposlušnost?“
„Ty
mi už nemáš co rozkazovat.“ Soubi si roztrhl košili. Jizvičky na kůži nad jeho
srdcem viditelně vykreslovaly jméno Ritsuka.
„Jak
je něco takového možné?!“ Skokem se dostal až k němu a strhl mu obvazy
z krku. Na Soubiho kůži nebyl patrný náznak ani jediné jizvy.
„Ritsuko?
Pojď se mnou domů.“
„Ne!“
„Pokud
okamžitě nepůjdeš, už tě nebudu považovat za svého bratra.“
„A
já nikdy nebudu za svého bratra považovat někoho, kdo chtěl zabít Soubiho.
Nejsi můj bratr!“
„Takovým
tónem se mnou mluvit nebudeš, mladíku.“
„Možná,
že jsem mladší, ale na rozdíl od tebe jsem dospělý!“
Seimei
šokovaně a poraženecky zastříhal ušima. Se schlíplým ocasem vyšel z bytu.
„Je
mi líto, že jsi kvůli mně přišel o bratra.“
„Přišel
jsem o něj před dvěma lety,“ oznámil vyrovnaným hlasem Ritsuka. „Už jsem pro
něj truchlil dost, je na čase ze svého srdce vyhnat smutek.“ Zaklonil hlavu a
podíval se do Soubiho očí. „Miluji tě, Soubi.“ Soubi si k němu klekl a
objal ho.
„Miluji
tě, Ritsuko. Máš mé srdce, mou duši, mé tělo. Jsem tvůj, dokud nezemřu.“
